III Za Gerlachovským štítem

Bylo to těsně po uvolnění opatření. Těch koronavirových, které rok 2020 tak brutálně přinesl. Nutné zlo, ta opatření. Ale my měli trošku obavy, abychom si vůbec pro to chlupatý štěstí mohli zajet.

Zadařilo se. 

 Čekala nás více jak osmi hodinová cesta. Do svého cíle jsme měli dorazit večer.

Cestou necestou, polem nepolem,... 

Žilinou. 

Ano. Tam jsme zabloudili. Strašně moc. Strašně vtipně a moc zamotaně. 

Tímto děkuji všem slovenským řidičům, kteří měli se mnou tak neskutečnou trpělivost. 

Krajina se během cesty proměňovala  něžně a postupně. Vzali jsme to po dálnici, kdy naše naložené autíčko dostávalo zabrat. Kdyby neztrácelo výkon, ani bych nepostřehla, že jedeme celou dobu do kopce.

Mimochodem, ztráceli jsme výkon tak moc, že jsem musela  podřadit na čtyřku!

Ještěže byly ceny benzínu tak příznivé... 

A pak to přišlo. 

Gerlachovský štít.

Tři pahorky nás vítaly a baldachýny z mraků je zlehka objímaly.

Za tím výjevem se před námi otevřela krajina. Zelené kopce a hory oživovaly tak již zamračenou oblohu. 

"A z tohoto ho bereme do špinavé ulice velkoměsta," vyhrkla jsem se zvláštní úzkostí v srdci. Tak moc mě mrzelo, že nemáme alespoň zahrádku. 

Vždyť v takové přírodě je přece každému pejskovi určitě líp... 

No... asi přijde na to...

Drtila jsem volant, když se pomalu stmívalo a my projížděli cikánskou osadou. Šíleně se tvářící slumy, za jejichž aranžmá by se nemusela stydět žádná produkce postapokalyptického filmu.

Slíbila jsem mamince, že nebude z cikánské osady! Zaručila jsem se!

Malou paniku vystřídal klid ihned, jakmile jsme se ocitli ve slušné části města. 

Stmívalo se a naše autíčko zastavovalo u jednoho z rodinných domků. 

A já netušila, kdo nadšením vyskočí první. Jestli Vrtichvost, který skákal po brance s viditelným nadšením, nebo Medvěd, sedící po mé pravici, který už za jízdy otevíral dveře vozu s radostným: "Ježíšmarja! Podívej! To je on! TO JE ON!" 

Když jsme pak zmizeli za branku, Vrtichvost po mně nadšeně skočil a štípnul mne do brady "bleškovacím" stylem. 

A já o pohladila, podrbala a věděla jsem, že je to náš rošťák.

Věděla jsem, že nikdy v životě nebudu litovat. 

Věděla jsem, že, jak křičel nadšeně Medvěd, je to ON. 

K tomuto jsem se zařekla ještě před cestou. Ale nyní jsem to i věděla. 

(zdroj obrázku: https://www.zlavadna.sk/)