IV Vyjukaný Vrtichvost

 Toho dne se pak setmělo, my opustili prozatím Vrtichvosta a jeho budoucí bývalou paničku Záchovu. Tam nás neštípal jen Vrtichvost, ale i neskutečná hejna komárů. 

Já a Medvěd jsme byli rádi, že jsme se v hotelu najedli a osprchovali. Pak jsem po náročné cestě padla do postele a sotva se moje hlava dotkla polštáře, byla jsem tuhá jak špalek. 

Po snídani nás pozlobily mříže do auta, ale nemohli jsme si dovolit, aby na něj během cesty v kufru padaly.

Netrvalo dlouho a Vrtichvost seděl v autě, sledoval rodinu, která se s ním loučila zpoza skleněné tabule zadního okýnka auta.

Nebudu lhát. Bylo mi to líto. 

Vrtichvosta si ale Záchova nechat nemohla. Prý ho neuživí, kvůli svému nemocnému muži.

A tak naše štístko seděl a nechápavě sledoval, jak mu jeho rodina mizí před očima. Jak Záchova pláče a třese se, jak děti, s babičkou a i manželem, mu smutně mávají.

Cítila jsem na chvíli výčitky. Jako bych jim ho rvala z náručí.

A to i přesto, že podle standardů mě a Medvěda tam nebylo všechno v pořádku. 

Byla to spíš taková dočaska, nedočaska. 

Aby nemusel s námi jet tu úmornou cestu do velkoměsta a neměl šok z toho, že je zavřený najednou v bytě, rozhodli jsme, že ho vezmeme nejprve na chatu. Cesta je kratší. Kolem je příroda a větší prostor. Zkusíme ho tam poprvé vzít do lidského obydlí. 

Střídali jsme se v řízení. Vždy jeden z nás seděl na zadních sedačkách a sem tam k němu konejšivě mluvil. Byl k nám od začátku hodný a my se snažili k němu mluvit co nejvíce v klidu a i být co nejvíce v klidu. Já zahnala černé myšlenky a zařekla se znovu, že život s námi bude mít ten nejkrásnější, jaký pes může mít a že budu pro něj parťákem na život a na smrt. S důvěrou jsme ho hladili přes mříže. Ani nás nenapadlo, že by nás mohl kousnout. V jeho chování tomu nic nenapovídalo a já mu prostě od začátku věřila. 

Jenže všeho s mírou. Pejsek potřebuje čas. 

Toho jsme ale moc neměli v momentě, kdy nám na volno divoce pobíhal po slovenské čerpací stanici a to naprosto bezstarostně směrem k dálnici. 

Vrtichvost měl totiž ještě obojek od Záchovy. Abychom mu mohli dát dvojí jištění, museli jsme ho nechat vyběhnout z kufru. Jištění, napít, vyvenčit a jet dál - takový byl plán. Sotva co jsem chytila nešikovně ten vytahaný, opotřebený, kožený obojek, přezka povolila. 

Vycítil to a vyběhl. Pod mými prsty jen zatančila jeho srst než zmizela dočista. 

Srdce se mi zastavilo. Úplně jsem zbledla. 

Medvěd vyběhl hned za ním. I já udělala malý sprint za panického křiku 'NENENENE!' v mojí hlavě. Zastavila jsem se. Došlo mi, že běžet za ním je zcestné. Psi nezastaví, ani neběží za vámi jenom proto, že utíkáte za ním. A tak jsem se snažila hlasem, pískáním stáhnout na sebe jeho pozornost a to za pomoci skoro až ZENového klidu. 

Marně. 

Měli jsme štěstí. Na stanici byl Anděl. Mladý, slovenský klučina, kterému se podařilo získat pozornost Vrtichvosta, který miluje lidi natolik, že dostal nutkání za tím hochem jít. 

Umíte si představit tu ránu, tu šílenou ránu, když mi spadl kámen ze srdce? 

Anděl se nám svěřil, že byl svědkem něčeho podobného a rozhodně to dobře nedopadlo. Děkovali jsme mu, skoro líbali špičky bot. Zpětně si říkám, že jsme mu měli něco koupit. Ani si nepamatuji, jestli jsem mu to nabídla. Prostě to nevím. Byli jsme v šoku. V duchu jsem na sebe řvala jak tur. Že jsem byla tak nešikovná. A ještě jsem to pak schytala i od Temné, když jsem si s ní po telefonu povídala. Uf. 

Tohle mohlo skončit dřív než vůbec začít.

Pořádně jsme Vrtichvosta zajistili do dvojího jištění, vyvenčili za nezlomného tahání na vodítku, všichni jsme se uklidnili a hurá do jeho nové domoviny. 

(zdroj obrázku: https://www.imperionoticias.com/)