VI Bouře a klid

 Obloha byla zatažená, černá. Jako by se mělo stmívat, ačkoliv bylo sotva odpoledne. Hřmělo a burácelo. Holt:

Nad Tatrou sa blýska hromy divo bijú...

U Gerlachovského štítu, nad kterým oblohu prořízl zlověstný blesk, ještě trošku krápalo, ale čím dál jsme byli od Vrtichvostova minulého domova a blíž k domovině budoucí, tím více déšť houstl. Zatímco před hranicí jsme temnými lesy stoupali strmě do hor - za dramatické rychlosti 15 km/h neboť před námi se ze všech sil potácel šikanami zemědělský stroj, za hranicemi jsme už doslova vpluli do šedivé průtrže mračen. A to takové, že bych snad i bývala byla věřila, že je předzvěstí soumraku bohů.

 Cesta se tak protáhla. Ale my si z toho nic nedělali. Byli jsme v klidu a další zastávky jsme hlídali Vrtichvosta jako oko v hlavě.

Ten nevypadal z bouřky a deště vůbec pod stresem. Spíše tak snad z nového prostředí. Pokaždé, když vylezl z toho pekelného, pohybujícího se stroje, který se neustále kymácel, byl někde úplně jinde. Někde, kde to neměl šanci znát. 

Snažila jsem se ho držet u sebe, abych pro něj byla podporou. Nijak lítostivě, spíš jsem se mu chtěla říct, že tu jsem pro něj a jeho chmurů i nervozity ho zbavím. Prostě a jednoduše - že u mne najde klid. Musel mít v hlavě neskutečný zmatek. A i ve svém psím srdíčku. 

Nebyl k nám moc kontaktní. Ano, skočil na nás, očuchal, nechal se krátce podrbat - toť vše. I tak toho bylo více než jsme si vůbec mohli přát. Dokonce sebou nechal manipulovat. Pravda, odpor kladl pasivní. Ale po nikom z nás nevyjel, necenil zuby. Ani náznak agrese. Spíš nás ignoroval.

Zato ostatní dvojnožce neignoroval. Venku na vodítku tahal a tahal, až se popruhy musely bolestivě zarývat do jeho kůže a obojek skřípal. A on se tak moc chtěl dostat za ostatními. 

Hledal snad paní Záchovu a její rodinu...?

Nevím. Nejsem zaříkávač psů. Kdo by řekl, že tomu tak bylo, byl by nařčen, že asi těžko, protože to tak pes nevnímá. Ten, kdo ale toto vypustí z úst je zase na druhou člověk omezený jen moderní (nikoliv post-moderní) vědou, žijící v přesvědčení, že to, co jsme vědecky a racionálně nedokázali, to prostě není.

Scientia potentia est... ?

Nicméně Vrtichvost nejspíše neměl takové myšlenky, neseděl a nemudroval. Naopak. Sám se chytal podnětů, které s námi pokud možno co nejméně souvisely a byly co nejdále od nás. A to hlavně po tom, co jsme zastavili na mega parkovišti u středně mega obchodu, abychom mu koupili špekáček na odměny a vylili vodu z našeho korábu.

A tam poprvé potkal moje rodiče. Maminku náležitě očuchal, po tatínkovi skočil a při tom vrtěl chvostem. Jak má už Vrtichvost ve zvyku, ať už konejší nebo jásá. Viděla jsem respekt v jejich očích, když si k nim přiklusalo naše cca 35-40 kg telátko. Když oňuňal taťku, pookřál. Maminka měla nejspíš obav více, a tak ji očuchal a snažil se uklidnit, že jí neublíží.

Paní Záchova měla pravdu.

Je zlatý.

Když jsme se všichni dokodrcali na chatu, moji prarodiče seděli na terase. Děda luštil křížovky, babička chytala 'déčko' ze sluníčka. Vrtichvost, za již pro něho z počátku tak typického tahání, vše vehementně očuchával. Na oba se pokoušel skočit. A když mu to neprošlo, prostě položil hlavu dědečkovi do klína vyžadujíc pozornost. Zdálo se mi, že dědeček trošku pookřál.

Vrtichvosta čekala poslední malá zkouška. Visící podsady jsme se zbavili už po cestě, o venčících pauzách. Před domem jsme ho ještě vyčesali a postavili do kovové vaničky, kde dostal pečlivou koupel. Neužíval si ji, ale nechal nás.

Čekal ho ten nejdůležitější krok k soužití s námi.

Vejít do domu. Do lidského obydlí. Do kotce dvojnožců.

zdroj obrázku: https://www.simplemost.com/