VIII Nová rodina

 Bylo to neskutečné. S úsměvem na rtech jsem sledovala, jak pokaždé člen rodiny pookřál pod pohledem Vrtichvosta a pohladil jeho čumáček. I když byli trochu nesví, že je to takové telátko, Vrtichvost je konejšil a každou chvíli přesvědčoval o tom, že je hodný pejsek.

Vypadalo to, jako by se chtěl všem zavděčit. Nechávali jsme ho ten víkend v klidu. Však toho měl určitě plné tlapky. 

První úkol, který nás čekal, bylo naučit ho žrát granule. Protože dle všeho chápal, že bobek i loužičky venku. Teda prozatím...

Vybrali jsme mu Brit Care, aby měl vyváženou stravu se vším potřebným. S trochou konzervy to šlo. I když ne hned. Ze začátku se stávalo, že náhle, uprostřed žraní, zvedl tlamu od abych keramických misek a podíval se na nás stylem:

"Ještě." 

I když tam byly granule a konzerva fuč. Hlad je nejlepší kuchař. 

V přírodě jsem měla Vrtichvosta na stopovačce. Tu jsem pro jistotu držela. Koneckonců, dle zkušeností dobrovolníků při hledání pejsků, nejčastěji se pátrá po adoptovaných pejskách, kteří byli svými novopečenými páníčky puštěni předčasně z vodítka. 

Ptáčci krásně zpívali, tráva se svěže zelenala a na kopci před námi... SRNY! 

Deseti metrová, pogumovaná stopovačka udělala v mé dlani své. Myslím, že jsem na pár prstech ztratila otisky. A ještě tři dny jsem nedokázala dva prsty natáhnout. Inu, každý z nás si tím někdy prošel. Hlavní je, že jsem nepustila, že se nevysmekl, že materiál vydržel.

Srnky zmizely, Vrtichvost zůstal. Ale vrátil se domu s černým pasažérem. 

Klíště. Naše první klíště. A to přímo na očním víčku.

Nejprve jsme se ho snažili uklidnit mlskami. Nutno podotknout, že Vrtichvost absolutně ignoroval pravidlo: mlska = odměna. Ne každou papal a pokud ji snědl jednou, podruhé si ji už nevzal. Piškoty ho nezajímaly vůbec. 

Zvyklý být krmen lidským jídlem, musel být jen ukonejšen slovy. Po chvíli si odevzdaně lehl na zem, na bok. Já, na něm z části jemně natažená, jsem na něj něžně mluvila a pinzetou se snažila vykroutit toho parazita, které se jeho kůže drželo... no - jako klíště. S hlavou neohroženě a beze strachu u jeho tlamy, mžourala jsem na toho malého, přisátého hajzlíka. 

"Pust mého psa! Tak pust se..." 

Ochranářské výhrůžky nezabraly. Ale pinzeta ano. 

A bylo to vítězství psí mámy nad klíštětem~