Znám moc dobrou veterinární kliniku. A po příjezdu jsem prostě chtěla, aby ho zkontrolovali, pohlídli. Jestli je v pořádku apod. Už jenom proto, že jsme s Medvědem ještě netušili, jaké je jeho běžné chování a tak bychom stěží vysledovali jakoukoliv změnu.
Takže veterina. Po 3 dnech s námi.
Na kraji velkoměsta.
Jak se tam dostat?
Totiž, abyste to pochopili, bydlíme v části, kde je parkování složitější a je jenom pro místní rezidenty. A my jsme jenom náplava v nájmu.
Takže městskou integrovanou dopravou (ง •_•)ง
Na to potřebujeme klid, košík, klid, mlsky, klid. A hooodně venčení, aby byl jak u veta, tak v dopravě klidný.
Na košík jsme Vrtichvosta učili už od začátku (dle rad od Temné, tímto znovu děkuji!).
"Podívej, košík~ a je tam mlska! No je tam mlska, koukej! Nevadí, že to máš na čumáčku, protože pak je tam velké omnomnom! No vem si to, i sám~"
A košík dáváme i k jeho miskám, aby to vše bylo spojené více s příjemným než nepříjemným.
Takže jsme vyšli. Bez Medvěda. Museli jsme to zvládnout ve dvou. Abychom nemuseli přestupovat, udělali jsme si dlouhou procházku. Košík nebyl takový problém, ale mlsky, ačkoliv šlo o úplně luxusní buřtík (!), prostě nebral. Prděl na ně. Stejně jako na mě. A tak se stalo, že jsme dělali parádní divadlo. S košíkem, s jezdícími schody, na které jsem ho prostě nakonec nemilosrdně strhla za pobavených úsměvů okolí. Hned jsem ale přičupla, objala a uklidňovala.
Uf. Eskalátory byly za námi.
Když jsme se dokodrcali na veterinu, okamžitě si padli s doktorkou do oka. Prostě to tam s pejsky umí. Není totiž nic horšího než veterinář, který se bojí velikých psů! A to jsem i takové zažila. A rozhodně to není nic příjemného. Když pak člověk musí ležet na velikém pejskovi, aby si nechal dát injekci, protože tomu dvojnožci prostě nevěří a zoufale se brání, je to celkem tragické. O této problematice (i jiných) mimochodem hezky píše Viktor Dostál v článku Veterina jako bitevní pole?
Stal se hned miláčkem ordinace.
Jenže nás úsměv trošku přešel. Po tom, co proběhla kontrola jeho pasu.
1. Propásli nejdelší dobu přeočkování. Takže cituji: "Troufám si i říct, že nemá už žádné obranné látky."
2. Čipovaný byl PO přeočkování na vzteklinu. To znamená, že pokud by nás po cestě zastavili a kontrolovali jeho pas, byli bychom všichni v průšvihu. Má to být naopak. Plácla jsem se do čela. Při adopci jsem o tomto četla, aby převoz do naší země proběhl v pořádku. Přesto jsem slepě věřila, že jeho původní veterinář ví, co dělá.
Nevěděl.
Obojek proti klíšťákům, který jsem musela mimochodem ještě na chatě utáhnout, protože byl tak povolený, že se nemohl dostat ke kůži, je prostě naprd. A tak jsme usoudili, že budeme dávat tabletu. Mimochodem, už ji má několik měsíců a zatím neměl po aplikaci jediného klíšťáka.
A rovnou jsme tedy naočkovali a přeočkovali.
Mlska, píchnutí, mlska.
Najednou cosi dopadlo na zem. Byla to ta poslední mlska. Už ji nechtě a prostě ji vyplivl. Veterinářka Dobrota překvapeně zamrkala.
"Tak zkusíme piškot," po váhání si ji vzal...
... a ...
vyplivl.
Dobrota se zasmála: "Tak zkusíme tenhle pro alergiky."
Vrtichvost mlsku párkrát očuchal, vzal do tlamy ...
... a ...
vyplivl.
Dobrota se rozesmála naprosto. Hned letěla za sestřičkou: "To musíš vidět!"
"A kdo to má teď ze země žrát? Já?"
No pobavili jsme celou ordinaci, to vám povím. Vrtichvost vše zvědavě očuchával a kdyby nebyl na vodítku, lítal by divoce po celé ordinaci. Byl nervózní. A pak, když mi Dobrota vysvětlovala, co bude dál, a já vše platila, mi přišel podezřele klidný. Ohlédla jsem se. A on tam byl a ňufal do vzorků na sklíčkách pro mikroskop čumákem. Rychle jsem ho celá rudá strhla k sobě. Málem je strhl k sobě na zem.
Dobrota si ničeho nevšimla. A my už byli na odchodu. Neměla jsem koule přiznat, že se něco takového děje. A tak jsem provinile zmizela co nejrychleji z ordinace. (っ´Ι`)っ
Komentáře
Okomentovat